„Všechny vás postřílím,“ řekl klidně muž z balkonu. Dívka se dodnes nedokáže zbavit mrazivé paranoie.

Televize hlásí závěje na jihu Čech a mně se z toho dělá špatně. Ne kvůli sněhu. Kvůli tomu, co mi ta bílá pokrývka vždycky připomene.

Bylo mi patnáct a chodila jsem s partou po Máji. Leden, mráz, sníh všude chroupal pod botama a my jsme se nudili tím způsobem, jakým se nudí puberťáci, co nemají co dělat. Lukáš sebral sníh z plotu a hodil ho na balkon, kde zrovna kouřil nějakej chlap. Trefil ho přímo do obličeje.

Ten chlap – vysokej, hubenej, v tričku i v tom mrazu – začal řvát. Pak se najednou zastavil. Jeho obličej ztuh. Oči se upřely přímo na nás.

Usmál se.

Tři slova

"Všechny vás postřílím."

Řekl to tím nejklidnějším hlasem, jaký jsem kdy slyšela. Ani nekřičel. Jen to prohodil, jako by říkal, že bude pršet. Pak se otočil a zmizel v bytě. Dveře za ním zaklaply s tím dutým zvukem, co panelákový dveře mají. My jsme zůstali stát jako figurky v těch vánočních výlohách – vypadáme živě, ale uvnitř je prázdno a panika.

Pak jsme běželi. Nevím vůbec kudy, jenom vím, že jsme uhánějí mezi těmi betónovými bloky, že mi do bot zatékala voda ze sněhu a že jsem měla takový tlak v hrudi, že jsem si myslela, že se udusím. Lukáš běžel nejrychleji. To byl jeho nápad, ale utíkal první. Já jsem klopýtala o vlastní nohy a snažila se nepozvracet.

Schovali jsme se u Markéty v bytě, v tom malým pokoji, co smrděl zatuchlinou a kde plakáty My Chemical Romance visely. Seděli jsme tam a čekali. Na co, nevím. Na sirény? Na kroky ve schodišti? Na výstřely? Nic se nestalo. Ani za hodinu. Ani za dvě. Markéta nám udělala čaj a pustila nějakou blbost v televizi, ale já jsem jenom zírala na okno a poslouchala každý zvuk z chodby. V sousedním bytě někdo pouštěl Novu tak nahlas, že to znělo jako z našeho pokoje.

Dětské hlouposti

Druhý den jsem to chtěla říct rodičům. Máma se na mě podívala přes hrnek kávy a řekla: "Anno, to byla jenom taková narážka. Lidi nechodí střílet děti kvůli sněhový kouli." Táta se od novin ani neohlédl. "Nebuď hysterická," zabručel. "Měli jste štěstí, že vás nezašil fackou."

Měl pravdu. Částečně aspoň. My jsme byli ty, co jsme ho zasáhli. My jsme začali. On jenom reagoval – možná přehnaně, ale kdo ví, co zrovna prožíval. Možná měl mizernej den. Možná byl nemocnej. Možná ho prostě nasralo, že mu někdo hodí sníh do obličeje, když si v klidu chce zakouřit.

S partou jsme o tom ještě týden mluvili, pak to začali považovat za vtip. "Pamatujete, jak jsme kvůli Lukášovi málem umřeli?" smáli se. Já jsem se nesmála. Pořád jsem ty oči viděla. Ten prázdnej výraz. Tu jistotu v hlase.

Začala jsem jinak chodit ze školy. Vyhýbala jsem se těm úzkým cestičkám mezi paneláky, kde není kam utéct. Když jsem šla večer domů, kontrolovala jsem si každej balkon, každej osvětlenej byt. Přestala jsem kouřit venku – ne kvůli zdraví, ale protože kouřit venku znamenalo být vidět, být terčem.

Skleněná klec

Přestěhovala jsem se do Prahy na vysokou s představou, že to bude únik. Že ve velkým městě budu anonymní, v bezpečí. Místo toho jsem zjistila, že každej panelák vypadá stejně. Každej balkon může skrývat kohokoli. A že těch úzkých cestiček, kde není kam utéct, je v Praze tisíckrát víc než v Budějovicích.

Naučila jsem se s tím žít. Kontroluju si okolí. Vyhýbám se situacím, kde bych zranitelná mohla být. Nedůvěřuju cizím lidem v hospodách, nechodím sama tmou po sídlištích, neotevírám okna, když na balkonu kouřím. Někdy si říkám, jestli ten chlap vůbec ještě žije. Jestli si na nás vůbec pamatuje. Jestli to myslel vážně, nebo to byla jenom prázdná hrozba.

Ale pak si vzpomenu na ten hlas. Na tu jistotu. A vím, že je jedno, jestli to myslel vážně. Protože efekt je stejnej. Devět let žiju v kleci, co si někdo jinej postavil. Klec ze strachu, co jako opatrnost vypadá.

Moji známí mi říkají, že jsem zodpovědná. Že na sebe dávám pozor. Nevědí, že to není zodpovědnost. Je to paralýza.

Anna si sedla na okraj balkonu s cigaretou a sledovala prázdné hřiště pod sebou.