První nabídka práce v Brně mi vyrazila dech. Když jsem zjistila, kde se máme sejít, málem to se mnou seklo strachem.

Seděla jsem v bytě 2+kk na Lesné a zírala na email od "producenta Martina Kučery". Poslední rok jsem posílala scénáře všude – do České televize, na FAMU, dokonce i na festival v Karlových Varech. Odpověď žádná, nebo standardní "Děkujeme, ale…" Tohle byl první člověk, co mi napsal zpátky.

"Mám zájem o spolupráci. Videohovor zítra v 15:00?"

Srdce mi bušilo. Třiatřicet let, brigáda v call centru, jeden nedokončený román v šuplíku.

Videohovor byl divný od začátku. Martin měl vypnutou kameru celou dobu. "Nefunguje mi, promiň," řekl hlas z reproduktoru. Mluvil rychle, skákal od tématu k tématu – nějaký projekt o Moravě, historický film, "velký rozpočet". Zněl nadšeně. Možná moc.

"Měly bychom se sejít osobně," řekl nakonec. "Zítra, kavárna U Lípy v Židenicích."

Zapadlá hospoda, kam jsem nikdy nevkročila.

Když jsem přišla, seděl vzadu u okna. Viděla jsem ho poprvé.

Bylo mu tak padesát, sešlý oblek, brýle s tlustými skly. Před sebou měl rozloženou igelitovou tašku z obchodu, z které čouhaly papíry. Usmál se, vstal, podal mi ruku. Dlaň měl vlhkou, jako kdyby si ji právě utřel o kalhoty.

"Jano, skvělé, že jsi přišla."

Kavárna smrděla starým pivem a tím kobercem z devadesátek, co se lepí k podrážkám. Byla jsem tam jediná žena. Barman myl sklenice a díval se na mě přes rameno, dlouho.

"Dáš si něco?"

"Vodu," řekla jsem.

Objednal dvě vody a začal vytahovat papíry. "Podívej, tohle jsou moje projekty. Tady máme historický epos – Moraváci v roce 1618 odpalují atomovou bombu na Prahu. Alternativní historie, chápeš? Mezinárodní koprodukce."

Zírala jsem na něj. "Atomovou bombu? V sedmnáctém století?"

"Přesně! Sci-fi twist. Lidi tohle milujou."

Listoval dál, papíry šustily. "A tady komedie – Sám doma 8: Kevin v Brně. Už jsem mluvil s distributorem."

Chtěla jsem vstát. Chtěla jsem hned odejít. Ale něco ve mně řeklo: Buď slušná. Aspoň doslouchej. Co mi máma vždycky říkala. Být zdvořilá, i když ti je nepříjemně.

"A co můj scénář?" zeptala jsem se ticho.

"Tvůj?" Zamrkal. "Jo, ten je taky dobrej. Ale musíme na něm zapracovat. Potřebujeme tam víc akce. Víc výbuchů."

"Je to komorní drama o dvou sestrách."

"Přesně! Proto tam musíme přidat výbuchy."

Rozloučila jsem se s ním po dvaceti minutách. Řekla jsem, že se ozvu. Věděla jsem, že se neozvu.

Šla jsem domů tramvají číslo 1 a dívala se z okna na Brno, které mi najednou připadalo menší, než jsem si myslela. Další slepá ulička. Další podvodník, nebo blázen, nebo obojí.

Večer mi přišla zpráva. Pak další. Pak další.

"Jano, zapomněl jsem ti říct – mám filmové studio. Obrovský prostor, profesionální vybavení. Musíš to vidět."

"Kdy můžeš přijít? Zítra? Pozítří?"

"Je to v Brně-Slatině, starý sklad. Nikdo o tom neví, ale tam natáčíme všechno."

"Prosím, odpověz. Tohle je tvoje šance."

Ležela jsem v posteli a četla si ty zprávy dokola. Slatina. Opuštěný sklad. Nikdo o tom neví.

Už mi nebylo jen trapně. Bylo mi úplně jinak.

Druhý den ráno jsem mu napsala, že nemám zájem. Odpověděl za dvě minuty: "Škoda. Myslel jsem, že jsi jiná."

Týden nato mi přišel email od skutečného producenta z Prahy. Malá produkční firma, hledali scenáristy na webovou sérii. Nízký honorář, žádná sláva. Poslala jsem jim svůj scénář. Líbil se jim. Chtěli ho použít, ale s "drobnými úpravami". Úpravy znamenaly vyhodit půlku dialogů a přidat milostný trojúhelník.

Seděla jsem nad otevřeným emailem a dívala se na přepracovanou verzi. Moje postavy mluvily něco, co jsem nenapsala. Dělaly věci, které by nikdy neudělaly. Scénář byl čitelný. Funkční. Prázdný.

Kurzor blikal nad tlačítkem "odeslat".

Vzpomněla jsem si na Martina v té kavárně. Na tu igelitovou tašku. Na Sám doma 8. Taky si myslel, že dělá filmy. Taky měl plány.

Možná jsme si nebyli tak vzdálení, jak jsem si myslela. Možná jsme oba jen hledali způsob, jak se nevzdat.

Jana si povzdechla a klikla na "odeslat" email s přepracovaným scénářem, který už nebyl její.

A pak jsem si položila otázku, která mi nedala spát: Kdy přesně jsem se rozhodla, že kompromis je lepší než nic?