Přijel jsem na rande na odlehlou chalupu. Dveře se za mnou zamkly a já věděl, že jsem v pasti.

Seděl jsem v hotelovém pokoji v Olomouci a scrolloval Grindr, protože konference skončila v pět a večer přede mnou ležel jako prázdný parket, po kterém se dá jen chodit sem a tam. Přítel mi poslal fotku našeho Filipa u televize s pizzou a já jsem najednou cítil ten známý tlak v žaludku – takovou prázdnotu, co se levným pivem z hotelu nedá zaplnit. Profil bez fotky, jen "M, 38, diskrétní". Normálně bych swipnul dál, ale napsal mi první: "Máš auto? Mám chalupu kousek od města." Něco v té přímočarosti mě chytlo – žádné kecy, žádné "co děláš", prostě nabídka. Odpověděl jsem, že jo, že mám služební škodovku. "Přijeď za hodinu, pošlu ti polohu." A já jsem tam jel, protože v tom pokoji by mě to asi sežralo.

Chalupa stála na konci polní cesty, kde se signál proměnil v jednu čárku. Vystoupil jsem a on už čekal ve dveřích – vyšší než já, v teplákách a flanelce, ruce v kapsách.

Uvnitř to páchlo zimou

Vešel jsem dovnitř a hned mě to praštilo do nosu – ta vůně studené chalupy, kde se celou zimu netopilo. Dřevo, zatuchlina a ještě něco, co jsem neuměl pojmenovat. Zavřel za mnou dveře a já jsem slyšel, jak se v zámku otočil klíč. Normálně. Lidi na chalupách zamykají, že jo. Jenže něco mi v hlavě cvaklo – malé, studené, nepříjemné.

"Dáš si něco?" zeptal se a šel ke kuchyňské lince, kde stála láhev Fernet Stocku a dvě skleničky. Nalil, nečekal na odpověď. Já jsem si sedl ke stolu, protože mi přišlo divný jen tak stát. Podal mi skleničku, ale sám nepil. Postavil si ji před sebe a díval se na mě tím způsobem, kterej jsem nechápal – ne sexy, spíš jako by si něco ověřoval.

"Jak dlouho tady bydlíš?" zeptal jsem se, abych řekl cokoliv. Pokrčil rameny. "Střídavě. Někdy tady, někdy v Brně." Pak vstal, řekl "Musím si něco vyřídit venku" a zmizel ven zadními dveřmi. Slyšel jsem, jak zamyká i ty. Seděl jsem tam sám s fernetem a najednou mi bylo jasný, jak moc jsem v píči.

Deset minut, dvacet, třicet

Začal jsem počítat vteřiny, protože telefon signál neměl a hodiny na zdi stály. Zkusil jsem přední dveře – zamčený. Zadní taky. Okna měla staré rámy, co by člověk možná rozbil, ale venku byla tma jako v prdeli a já jsem nevěděl, kam bych běžel. Polní cesta, žádná světla, les. Vrátil jsem se ke stolu a vypil ten fernet jedním douškem, i když jsem normálně nesnáším anýz.

Co když je to nějaký psychopat? Co když to dělá pravidelně – pozve lidi z aplikace, zavře je tady a pak… co? Kolena mi začala podvědomě poskakovat, musel jsem je sevřít rukama. Představoval jsem si Filipa, jak čeká, až mu zavolám na dobrou noc, jak mu pak přijde divný, že se neozývám. Ale to už bude pozdě, ne?

Po hodině jsem vstal a začal prohledávat kuchyň. V jedné zásuvce jsem našel klíče – jeden vypadal jako od těch dveří. Ruce mi dělaly věci, který jsem jim neříkal, když jsem ho vzal. Došel jsem k předním dveřím, vsunul klíč do zámku. Otočil se.

Klika se pohla

Slyšel jsem venku kroky. Zamrzl jsem s rukou na klíči. Pak se ozvalo zaklepání – ne na dveře, ale na okno vedle. On tam stál a díval se na mě skrz sklo. Neřekl nic, jen ukázal na dveře a pak na mě. Jako: tak co, odejdeš?

Vytáhl jsem klíč ze zámku. Košile mi lepila na zádech, studená a mokrá. Otevřel dveře svým klíčem a vešel dovnitř. "Omlouvám se," řekl. "Bratr volal. Máma je v nemocnici, operovali jí koleno. Nerad o tom mluvím před cizíma lidma, vždycky se rozbrečím jak kráva." Postavil se ke stolu a teprve teď si všiml, že mám klíč v ruce. Podíval se na něj, pak na mě. "Myslel jsem, že víš, že klíče visí u dveří," řekl klidně. "Nezamykal jsem tě. Zamykal jsem chalupu, to dělám vždycky, když jdu ven. Vloni mi tady vykradli sklep."

Díval jsem se na něj a nevěděl, jestli mu věřit. Možná to byla pravda. Možná jsem si to celý vymyslel v hlavě – tu paniku, ten strach. Jenže to, co jsem cítil, bylo reálný. Ta hodina, kdy jsem si myslel, že možná umřu.

Chvíli jsem mlčky stál a pak jsem vrátil klíč na háček u dveří a posadil se zpět ke stolu.