Přestěhovala jsem se na okraj vesnice pro klid. Místo toho mě každý den sledoval muž se zlatým retrívrem, a já si málem zničila nervy.

Věděla jsem, že mě sleduje, ale říkala jsem si, že jsem asi paranoidní. Po rozchodu s Petrem jsem si koupila malý domeček na okraji Hlásné Třebaně – chtěla jsem klid, zahradu, kousek lesa za plotem. A taky jsem tam dostala toho chlapa v modré bundě, co každý den prochází kolem se zlatým retrívrem. Vždycky se zastaví u plotu, pes si čuchá k listí, a on na mě zírá. Žádný náhodný pohled, žádný pozdrav – jen dlouhé, přímé civění, jako by počítal okna nebo si mě ukládal do paměti. První týden jsem si říkala, že je to jen podivín, co má rád procházky. Druhý týden jsem si všimla, že pes často stojí na stejném místě, zatímco on kouká jenom na můj dům. Třetí týden jsem našla u garáže otevřenou popelnici, kterou jsem večer zavřela. A dneska ráno jsem viděla, jak stojí přímo u plotu a drží v ruce něco, co vypadalo jako můj zahradní nůž na větve.

Zkusit normální řeč

Přemýšlela jsem, jestli mám zavolat policii, ale co bych jim řekla? Že starší pán spolu s retrívrem se procházejí kolem mého domu? Že mě znervózňuje, jak se na mě dívá? Znělo to směšně, i když mi z toho bylo na nic. Řekla jsem si, že s ním zkusím promluvit – jako dospělý člověk, ne jako hysterka, co vidí nebezpečí v každém cizím pohybu.

V úterý přišel dopis z obecního úřadu o plánované kácení lip u silnice. Pomyslela jsem si, že to je dobrá záminka – zeptám se ho, jestli o tom něco ví, jestli tam bydlí poblíž. Normální sousedská konverzace.

Čekala jsem u plotu, až ho uvidím. Přišel kolem čtvrté odpoledne, jako vždycky. Modrá bunda, pes, ten samý pohled. Zvedla jsem ruku, usmála jsem se.

„Dobrý den! Promiňte, vy tady bydlíte někde poblíž?"

Zastavil se, ale neodpověděl. Jenom na mě zíral dál, ruce v kapsách bundy. Pes si sedl a začal se drbat tlapou za uchem.

„Jenom se ptám kvůli tomu kácení u silnice," pokračovala jsem a ukázala mu dopis. „Dostal jste ho taky?"

Mlčel. Dlouho. Pak zavrtěl hlavou – pomalu, jako by nevěděl, na co odpovídá. A otočil se a odešel. Jen tak. Beze slova.

Stála jsem u plotu a koukala za ním. Žaludek se mi sevřel. To nebylo normální.

Noční kroky a nečekaná pomoc

Od té chvíle jsem si začala víc všímat. Popelnice u garáže byla zase otevřená, i když jsem ji zavřela. Zahradní rukavice, co jsem nechala na lavičce, ráno ležely na zemi. Jednou večer, když jsem venčila naši kočku, zdálo se mi, že slyším kroky v lese za plotem – žádné zvíře, ale kroky v botách.

Říkala jsem si, že si to vymýšlím. Že jsem unavená z práce v účtárně, že se na mně rozchod podepsal víc, než jsem myslela. Ale pak jsem v sobotu ráno našla na schodech u vchodu nedopalek cigarety. Nekouřím. A návštěvu jsem neměla.

Volala jsem kamarádce Lucii. Řekla mi, ať si najdu spolubydlící, aspoň na pár měsíců, že se mi uleví. Že samota po rozchodu dělá divný věci s hlavou. Možná měla pravdu. Dala jsem inzerát, a za týden se mi ozvala Terka, studentka z Prahy, co hledala levný byt blízko školy.

Terka byla prima – milá, tichá, večer jsme si daly víno a povídaly. Cítila jsem se líp. Ale muž v modré bundě nepřestal chodit.

Terka si ho hned všimla druhý den. „Ten chlap tam zase stojí," řekla u snídaně a kývla hlavou k oknu. „Kdo to je?"

„Nevím. Venčí psa. Chodí tady pořád."

„A proč se na nás takhle dívá?"

Neměla jsem odpověď.

Co jsme našly v lese

O víkendu jsme šly spolu na procházku do lesa za domem – Terka chtěla fotit houby na Instagram. Asi dvě stě metrů od plotu jsme narazily na zvláštní místo: vyhrabaná jáma pod smrkem, igelitová taška s oblečením, prázdné plechovky od piva. A kus modré látky, co vypadal jako kus od bundy. V pytli ležela i nějaká mapa – všimla jsem si, že má na ní zakroužkovaný náš dům a ještě dva další na kraji vesnice.

„Myslíš, že tady někdo spí?" zeptala se Terka tiše.

„Nevím," odpověděla jsem.

Šly jsme rychle zpátky. Večer jsem zavřela všechny okenice a zamkla dveře. Terka navrhla, že zavoláme policii, ale došlo mi – co jim řekneme? Že jsme v lese našly tábořiště? Že se nám nelíbí, jak se na nás jeden dědek dívá?

Druhý den muž nepřišel. Ani další den. Ani za týden. Začala jsem si říkat, jestli jsme ho nevyplašily, když jsme našly jeho tábor. Možná tam fakt jen spal, protože neměl kam jít. Možná jsme mu vzaly poslední kousek klidu, co měl.

Minulý čtvrtek se do sousedního domu nastěhovala nová rodina – mladý pár s malým synem. Paní Nováková, taková příjemná blondýnka kolem čtyřicítky, přišla hned první večer s koláčem a představit se. Říkala, že manžel dělá u policie, že jsou rádi za klid tady na kraji vesnice.

Seděly jsme u mě v kuchyni, pily čaj. Zmínila jsem se jí o tom muži – opatrně, abych nezněla jako blázen. Nováková se zamračila.

„Ten v modré bundě? Ten nám taky chodil kolem baráku, když jsme se stěhovali. Manžel si s ním promluvil – prý ho zná z hlídek, říká mu Jarda, je to bezdomovec. Manžel mu říkal, ať se tu nefláká, že lidi z toho mají strach."

Podívala jsem se na ni. „A víte, kam šel?"

Pokrčila rameny. „Do Berouna, asi. Manžel mu dal stovku a řekl, že když ho tu ještě uvidí, zavolá sociálku."

Sousedka, paní Nováková, mi s úsměvem podala hrnek horkého čaje a řekla: „Vždycky je lepší, když má člověk někoho, kdo drží hlídku, že ano?"