Myslela jsem, že jsem mu unikla. Pak jsem ale našla v zamčeném autě cizí mobil s mými fotkami.

Lucka mi ten večer ukázala modřinu na zápěstí a řekla, že to bylo nedopatření, že spadla v koupelně. Nevěřila jsem jí ani vteřinu, ale místo abych něco udělala, jen jsem jí dolila víno a nechala to být. Zůstala jsem s ní v Bystřici až do půlnoci, protože jsem byla zbabělá na to říct jí pravdu. Když jsem pak sedala do auta, cítila jsem se jako ta nejhorší kamarádka na světě.

Domů do Jihlavy to mám normálně půl hodiny, ale D1 byla kvůli havárii zavřená a navigace mě poslala objížďkou přes Bory a Dobrou Vodu. Lesní cesta, tma jako v prdeli, a u odbočky mi zmizel signál. Věděla jsem, že místní o téhle oblasti mluví divně – nějaké staré historky o zmizelých lidech. Jela jsem pomalu, mlha se plíživě rozlívala mezi stromy jako hustý mlíko.

A pak to přišlo – pořádný cinknutí, jako když ti někdo hodí klíče na kapotu. Zastavila jsem. Srdce mi tlouklo tak, že jsem měla pocit, že mi tam někdo mlátí kladívkem na plechovku. Na silnici před autem ležel šroubovák. A za ním, asi pět metrů dál v lese, stál muž zády ke mně.

Měl bledou kůži, která se v mlze leskla, jako by byl z mokrého papíru, a zrzavé vlasy. Stál úplně nehybně, ale pak jsem viděla, jak si svírá pěsti a zase je uvolňuje. Pořád dokola. Svíral a uvolňoval. Neohlédl se. Nevydal ani zvuk.

Měla jsem vystoupit a zeptat se, jestli je v pořádku? Jenže ruce se mi třásly tak, že jsem klíče mezi koleny musela sevřít. Ten šroubovák tam neležel náhodou. Někdo ho hodil. A ten muž by tam prostě jen tak nestál.

Možná čekal na pomoc. Možná měl poruchu a já jsem jediné auto za poslední hodinu. Ale proč se neotočil? Proč nezkusil mávat?

Zkusila jsem zacouvat, ale auto se zachytilo o kámen nebo kořen, ozval se škrábající zvuk ze spodku. Panika. Zařadila jsem jedničku a sešlápla plyn. Auto poskočilo, přejela jsem šroubovák, který s cinknutím odletěl do příkopu. V zrcátku jsem viděla, jak ten muž pořád stejně stojí. Nezměnil pozici. Ani se neotočil a já ani nezahlédla jeho tvář, jako by žádnou neměl.

Jela jsem tak rychle, jak to ta úzká cesta a mlha dovolovaly, až auto podskakovalo na výmolech. Teprve když jsem po deseti minutách vjela zpátky na normální silnici a viděla světla Jihlavy, trochu jsem se uklidnila. Doma jsem zaparkovala a šla se podívat na auto. Na předním nárazníku byla škrábnutá čára a malá promáčklina. Jako by tam někdo udeřil něčím těžkým.

Spala jsem dost špatně. Pořád jsem viděla toho muže bez tváře, jak si svírá ruce. Proč tam vůbec byl? Proč mě nenapadlo zavolat policii? Ale jak – signál tam nebyl. A co bych řekla? Že na silnici ležel šroubovák a za ním stál chlap?

Ráno jsem si říkala, že to bylo jen divné setkání. Možná měl poruchu, čekal na pomoc. Možná byl opilý. Sedla jsem do auta, abych jela nakoupit. Nastartovala jsem, podívala se do zrcátka a zmrazilo mě.

Na zadním sedadle ležel mobil. Ale ne můj. Starší model, nějaký levný Samsung s prasklým displejem. Jak se tam dostal? Auto jsem zamykala. Vždycky. Vzala jsem ho opatrně, jako by mohl vybuchnout. Displej se rozsvítil – baterie na dvaceti procentech. Žádná SIM karta. V galerii bylo pět fotek. Všechny stejné: má auto, vyfocené zezadu, jak stojí na té lesní cestě. Poslední fotka byla ostřejší. Byla jsem na ní já, jak sedím za volantem. Vyfocená přes okno zezadu.

Někde v autě cvakla pojistka klimatizace a já jsem sebou vyděšeně trhla.

Nevím přesně, co se pak stalo. Pamatuju si, že jsem pustila ten telefon, že mi spadl mezi sedadla. Pamatuju si, že jsem chtěla vystoupit, ale nohy mě neuposlechly. A pak už nic.

Probudila jsem se v nemocnici. Sestra mi řekla, že mě našli sousedé – sedla jsem si na schody před barákem a zhroutila se. Doktoři nic nenašli, jen vyčerpání a šok. Policie přijela, ptal se mě mladý policajt s unavenýma očima. Řekla jsem mu všechno – cestu, muže, šroubovák, mobil. Koukal na mě divně.

"V autě žádný mobil nebyl, paní Terezo," řekl tiše. "Prohledali jsme ho celé."

Chtěla jsem protestovat, ale pak mi došlo – ani můj vlastní telefon tam nebyl. Zmizely oba. Policajt mi řekl, že tu oblast znají, že tam občas dochází k divným věcem, ale nikdy nic nezjistili. Řekl taky, že před třemi lety tam našli opuštěné auto s otevřenými dveřmi. Majitel se nikdy nevrátil. Možná ten muž tam taky kdysi zastavil na pomoc. A teď tam prostě stojí.

Doporučil mi, abych tudy nejezdila.

Svůj starý mobil jsem už nikdy nenašla.