Můj přítel mi nevěřil, že vidím nebezpečí. Na záchodě jsem zjistila, že jsem měla pravdu.

Kdy jsem přestala věřit svému instinktu?

Parkovali jsme před tou kancelářskou budovou na kraji Brna – šedá fasáda, prázdné parkoviště, pár aut rozházených po asfaltu. Petr (28) vypnul motor a já jsem si všimla toho kluka. Stál u vchodu s koloběžkou, měl tak dvacet, mikinu s kapucí a díval se přímo na nás. Ne tak, že se rozhlíží. Přímo na nás.

„Vidíš toho týpka?" zeptala jsem se Petra.

Petr se na něj podíval a mávl rukou. „No vidím. A co?"

„Nevím, připadá mi divnej."

„Lucie, to je kluk s koloběžkou. Asi čeká na kámoše." Petr vytáhl tašku ze zadního sedadla a už vylézal z auta.

Vstala jsem z auta a zamkla. Když jsem se otočila, kluk byl pryč. Jen koloběžka opřená o zeď.

Uvnitř to páchlo tím čistícím prostředkem, co všude v kancelářích používají – citrón s chemikálií. Potřebovala jsem na záchod. Chlap v bundě od Adidasu ukázal dozadu. „Kolem rohu, prosklenými dveřmi doleva."

Šla jsem tou chodbou a najednou jsem ho zase viděla. Stál za těmi prosklými dveřmi, co vedou na záchody a díval se na mě. Když jsem se na něj podívala přímo, otočil se a šel pryč, ale pomalu. Jako by mi chtěl dát vědět, že tam je.

Vrátila jsem se k Petrovi. „Ten kluk s koloběžkou je tady uvnitř."

„Jaký kluk?"

„Ten z venku. Stojí u záchodů."

„Asi taky potřebuje na hajzl, ne?" Petr se zasmál. „Lucie, ty jsi fakt paranoidní."

Možná měl pravdu. Doma mě učili být opatrná, nevěřovat cizím lidem. Ale taky mě učili neobviňovat lidi bez důvodu.

Potřebovala jsem na záchod, tak jsem šla. V chodbě nikdo nebyl. Stála jsem před dveřmi a měla divný tlak v hlavě a sucho v krku. Jako když víš, že se něco děje, ale nemáš na to důkaz.

Dveře, co se otevírat neměly

Otevřela jsem dveře. Byl tam. Stál metr ode mě, opřený o zeď, ruce v kapsách mikiny. A díval se na mě tím samým způsobem jako venku – soustředěně, nehybně. Jako když se dítě dívá skrz výlohu na hračku, co už si v hlavě zabalilo domů.

„Promiň," řekla jsem automaticky, i když jsem věděla, že se omlouvat nemusím.

Neodpověděl. Jen se posunul blíž ke dveřím – ne k těm, kudy jsem přišla, ale k těm dalším, co ven vedly. Blokoval mi cestu.

„Musím na záchod," zkusila jsem to ještě jednou.

„Jasně," řekl. Hlas měl úplně normální. Klidný. Ale nepohnul se.

V tu chvíli mi došlo, že jsem úplná idiotka. Že jsem šla na záchod sama, i když jsem věděla, že něco není v pořádku. Že jsem dala Petrovi za pravdu, abych nebyla ta divná, co všude vidí problémy.

Otočila jsem se a šla zpátky k těm proskleným dveřím. Slyšela jsem za sebou kroky. Nezrychlila jsem. Neběžela jsem. Pořád jsem si říkala, že přeháním, že se chovám jako hysterka. Až jsem otevřela dveře a viděla Petra, jak se baví s tím chlapem, konečně jsem se nadechla.

„Petře," řekla jsem. „Zavolej policii."

Oba se na mě otočili. Petr se tvářil, jako bych mu řekla, že jsem viděla UFO.

„Co se děje?"

„Ten kluk. Je tady. Sledoval mě na záchody."

Petr se podíval na chlapa v Adidasu, pak na mě. „Lucie, fakt teď?"

„Já to myslím vážně. Něco s ním není v pořádku."

„Hele, možná si jenom myslel, že ho znáš," řekl chlap v Adidasu. „Lidi tady chodí pořád, je to průchozí budova."

„Zavolej je," zopakovala jsem a vytáhla mobil. Ruce se mi třásly, tak jsem ho musela držet oběma rukama.

Čekání na uniformy

Policajti přijeli za patnáct minut. Dva mladý chlapi v uniformách, co vypadali, že by radši řešili cokoliv jinýho. Jeden byl vyšší a druhej byl menší a měl takový znuděný výraz.

„Tak co se stalo?" zeptal se ten vyšší.

Řekla jsem jim to celý. Jak jsem toho kluka viděla venku. Jak stál za prosklenými dveřmi. Jak na mě čekal u záchodů. Jak mě blokoval.

„A fyzicky vás napadl?" zeptal se ten menší.

„Ne, ale—"

„Řekl něco výhružnýho?"

„Ne, ale bylo jasný, co chce."

Menší si povzdechl. „Paní, my nemůžeme nikoho zatknout za to, že stojí na chodbě."

„Já vím, jak to zní," řekla jsem. „Ale věřte mi. Něco s ním není v pořádku."

Petr stál vedle a koukal do země. Poznala jsem na něm, že se stydí. Za mě. Za to, že dělám scénu.

Policajti šli budovu zkontrolovat. Vrátili se za pět minut. „Je tady jeden mladej kluk s koloběžkou. Sedí venku na lavičce. Říká, že čeká na sestřičku, co tu má schůzku."

„A vy mu věříte?" zeptala jsem se.

Ten vyšší se na mě podíval. „Prověříme ho v systému. Ale zatím nemáme důvod ho zadržovat."

Šli ven. Já jsem zůstala stát v té chodbě a dívala se na Petra. „Myslíš si, že si to vymejšlím?"

„Nemyslím si, že si to vymejšlíš," řekl Petr opatrně. „Myslím si, že jsi nervózní a možná to přeháníš."

Vtom se vrátil ten vyšší policajt. Měl úplně jiný výraz. „Máme ho. Je na něj zatykač. Sexuální napadení, Olomouc, před třema tejdny."

Menší policajt mluvil do vysílačky. Slyšela jsem, jak říká „podezřelej zajištěn" a nějaký číslo spisu.

Petr na mě zíral. „Vážně?"

„Kdybys byla odešla na ty záchody," řekl mi ten vyšší policajt, „tak nevim, co by se stalo."

Cesta domů

Celou cestu zpátky do Brna Petr neřekl skoro nic. Jen jednou: „Měla jsi pravdu."

Ale neznělo to jako omluva. Znělo to jako konstatování faktu, co ho štve. Jako by mu vadilo, že jsem měla pravdu víc, než že mi něco mohl být.

Doma jsem se posadila na gauč a dívala se na zeď. Pořád jsem slyšela ten hlas – „jasně" – a viděla ten výraz. Klidný. Jako by tohle dělal pořád.

Petr mi přinesl čaj. „Chceš si o tom povídat?"

„Ne."

„Lucie, já vím, že jsem ti nevěřil, ale—"

„Ale co?" Otočila jsem se na něj. „Ale myslel sis, že jsem hysterka? Že přeháním? Že si vymejšlím problémy?"

„Nemyslel jsem si, že si vymejšlíš problémy. Myslel jsem si, že ten kluk je jenom… kluk."

„A já jsem ti říkala, že není."

„Já vím." Petr si sedl vedle mě. „Promiň."

Seděla jsem tam a došlo mi, že tohle není poprvý. Že Petr mi nevěří pokaždý, když něco cítím. Když řeknu, že se mi někdo nezdá. Když řeknu, že něco není v pořádku. Vždycky si myslí, že přeháním. Že jsem moc opatrná. Že vidím problémy, kde nejsou.

Vstala jsem, šla do ložnice a začala balit věci. Petr přišel za mnou. „Co děláš?"

„Balím si."

„Kvůli tomuhle?"

„Kvůli tomu, že když ti řeknu, že mám strach, tak mi nevěříš."

Zavřela jsem tašku. Podala jsem mu klíče od jeho bytu.

„Tohle už dál nejde."