Maskovaní muži klidně odešli od zadních dveří. Důvod jsem pochopil až o tři měsíce později.

První noc v novém domě jsem ležel na zádech a poslouchal, jak se trámy usazují. Manželka vedle mě už dávno spala, ale já jsem pořád počítal, kde všude ještě chybí omítka, kde jsou ty praskliny ve zdivu, co nám zedník slíbil dodělat "příště". Koupili jsme ten barák v Hněvotíně hlavně kvůli ceně, polovinu práce jsme chtěli dodělat sami. Jenže teď, v té tmě, mi připadalo, že se každý zvuk odněkud dostává dovnitř.

Kolem třetí ráno mě vzbudil Matěj. Stál vedle postele v pyžamu se žirafami a brečel, že slyší rany. Pohladil jsem ho po hlavě a řekl, že to je jen vítr, že má jít spát. Ale on plakal dál, tak jsem ho vzal k nám do postele.

Matěj se ke mně přitiskl a já jsem si myslel, že to teď bude dobrý. Pak jsem to uslyšel taky. Tlumené rany zezadu, od dvorka. Pravidelné. Jako když někdo zkouší, jestli dveře povolí. Aspoň mi to tak připadalo – třeba to byla jen kočka, co shodila květináč.

Vstal jsem a šel k oknu v Matějově pokoji.

Světla v tmě

Stál jsem u okna a snažil se rozpoznat, co se děje dole na dvorku. Měsíc svítil jen slabě, ale pak jsem uviděl ty světla – tři, možná čtyři mobily namířené na zadní dveře. Kolem nich postavy v tmavém, měli zakryté obličeje šátky nebo kapucemi.

Jeden z nich měl v ruce něco, čím páčil zámek. Klidně, bez paniky. Další dva svítili. Čtvrtý stál opodál a díval se na ulici.

Cítil jsem, jak mi studí chodidla na té ledové dlažbě, a nemohl jsem se pohnout. Měl jsem zavolat policii. Měl jsem vzbudit manželku. Měl jsem udělat cokoliv jiného, než co jsem udělal.

Otevřel jsem okno.

"Vypadněte," řekl jsem normálním hlasem. Ani jsem nekřičel. Prostě jsem to řekl, jako když někomu říkáš, že má zavřít dveře.

Všichni čtyři se otočili nahoru. Světla mobilů mi na vteřinu posvítila do obličeje. Čekal jsem, že se rozběhnou. Nebo že na mě začnou řvát. Místo toho se jeden z nich podíval na ostatní, kývl hlavou, a prostě odešli. Klidně. Jako by končili směnu v práci.

Sledoval jsem je, jak přelézají plot na druhou stranu a mizí mezi domy. Celé to trvalo možná dvacet vteřin.

Ráno potom

Ráno jsem šel zkontrolovat zadní dveře. Zámek byl poškrábaný, rám měl čerstvé vrypky. Byli možná dvě minuty od úspěchu. Možná míň.

Manželce jsem to řekl u snídaně. Dívala se na mě, jako bych jí vyprávěl sci-fi. "A co policie?" zeptala se.

"Neudělali nic," řekl jsem. "Jen zkoušeli dveře."

"Marku, to je pokus o vloupání."

"Vím."

Tentokrát jsem ji poslechl. Zavolal jsem na policii, přijeli dva mladí policajti, opsali škrábance na zámku, zapsali si můj popis – "čtyři muži v tmavém oblečení, zakryté obličeje" – a řekli, že to pošlou dál. Jeden z nich se podíval na náš rozbitý dvorek, na tu díru v plotě dozadu, a řekl: "Měl byste to zabezpečit. Tady se vám to bude opakovat."

Měl pravdu. Dům vypadal, jako by v něm nikdo nebydlel. Půlka oken bez žaluzií, plot rozpadlý, žádné venkovní světlo. Ideální terč.

Celý týden jsem instaloval nové zámky. Koupil jsem alarm, kamery, senzory na okna. Udělal jsem z baráku pevnost. Ale pořád jsem měl pocit, že to nestačí. Že oni vědí něco, co já ne.

Dutina ve zdi

Tři měsíce nato jsem bourál starou příčku v chodbě. Chtěl jsem tam udělat vestavěnou skříň. Kladivo narazilo na dutinu. Za cihlami byla malá výklenka, asi třicet krát třicet centimetrů.

Uvnitř ležela stará, ručně vyřezávaná dřevěná soška s podivnými symboly. Zíral jsem na ni možná minutu. Pak jsem ji vzal, otočil v ruce, zkoumal ty rytiny.

Ti chlapi v noci – možná nevěděli, že jsme se nastěhovali. Možná si mysleli, že dům je pořád prázdný. Možná si pro tohle chodili. Nebo možná to tam nechal někdo před dvaceti lety a oni vůbec netušili, že tam něco je.

Nakonec jsem sošku položil zpátky do dutiny. Zazděl jsem to, omítl, natřel. Udělal jsem tu skříň přesně podle plánu.

Manželce jsem o tom řekl až večer. Ukázal jsem jí fotku, co jsem si udělal před tím, než jsem to zazděl. Pokrčila rameny. "Třeba to mělo hodnotu," řekla.

"Možná," řekl jsem. Ale nechal jsem to tam. Nevím proč. Možná proto, že mi to připadalo správný – nechat věci tam, kam patří.

Někdy v noci, když nemůžu spát, myslím na ty muže. Jak klidně odešli. A pak myslím na tu dutinu za skříní. Na to, co tam teď je.

A říkám si, že jsem udělal, co jsem mohl.