Máma mi řekla, že se mi to zdálo. Oplatila jsem jí tím, že jsem spálila všechny vzpomínky.

Bylo mi patnáct, když jsem zjistila, že máma lže snáz, než dýchá. Seděla jsem na gauči v obýváku a snažila se číst při svíčkách – proud zase vypadl, tady v té části Vysočiny to bylo normální. Máma mluvila po telefonu s někým z vesnice, klidně, rutinně. „Ne, jsme tu samy," řekla a já jsem si tehdy nevšimla, že je to divné. Teprve ve tři ráno, když mě probudilo tiché klepání na dveře a matčin ledový šepot „Ani se nehýbej," jsem pochopila, co ta věta znamenala. Táta spal vedle mě na matracích, co jsme si nastlali do jediné vytápěné místnosti. Pes začal vrčet. Klepání přešlo k oknu. Někdo tam venku v tmě zkoušel jeden vchod za druhým.

Máma ležela nehybně a dýchala tak potichu, že jsem to skoro neslyšela.

Kroky obešly celou chalupu. Pak nastal klid. Po pěti minutách máma vstala, podívala se ven oknem a řekla: „Nic tam není. Zdálo se ti to." Trvalo mi roky, než jsem našla místo, kde mi nikdo neříká, že si vymýšlím strach.

Ráno u snídaně jsem se jí zeptala přímo. „Kdo to byl?"

Máma si mazala chleba máslem a ani se na mě nepodívala. „Nikdo. Vítr. Možná srna."

„Srna nezkoušela kliku u dveří."

„Měla jsi noční můru."

Táta listoval novinama a mlčel. Věděla jsem, že všechno slyšel stejně jako já. Věděla jsem, že pes na vítr nevrčí. Ale nikdo nic neřekl, nikdo nevolal policii, nikdo se ani nešel podívat ven, jestli tam nejsou stopy.

Celý den jsem pak chodila kolem chalupy a hledala. Našla jsem otisk boty pod oknem od kuchyně – velká, pánská, co nebyla táty. Špička byla otočená přímo ke sklu, vtlačená do mokrého sněhu, který za noc znovu namrzl. Ukázala jsem to mámě.

„To je stará stopa," řekla. „Možná jak tu byl ten elektrikář."

„V zimě? Ve sněhu, co napadl včera?"

„Adélo, přestaň."

Další dva týdny jsem v noci nespala. Poslouchala jsem každý zvuk, každé zapraskání dřeva, každý vzdálený krok. Máma dělala, že si ničeho nevšimla. Táta mlčel ještě víc než obvykle. Já jsem začala nosit do postele nůž na krájení chleba.

Když jsem jí po měsíci řekla, že už na chalupu jezdit nechci, podívala se na mě, jako bych jí nadávala. „Kvůli čemu? Kvůli nějakýmu snu?"

„Nebyl to sen."

„Byl. A ty ses vždycky nechala něčím zblbnout."

V tu chvíli jsem věděla, že už jí nikdy věřit nebudu. V tom, co říká. V tom, že mě ochrání. Nebudu jí věřit v ničem.

O tři roky později, když jsem se stěhovala z domova, mi řekla: „Nevím, proč jsi taková uzavřená. Vždycky jsem pro tebe udělala všechno."

Neodpověděla jsem. Sbalila jsem poslední tašku a zavřela jsem za sebou dveře. Od té doby jsem na tu chalupu nejela. Ani když ji prodávali. Ani když tam táta dělal poslední úklid před prodejem a volal, jestli nechci něco ze starých věcí.

„Ne," řekla jsem. „Nic odtamtud nechci."

„Ani fotky? Máme tu celé album z tvýho dětství."

„Spalte to."

Máma to vzala jako osobní urážku. Týdny se mnou nemluvila. Táta mi pak napsal esemesku: „Víš, že máma tě má ráda, že jo?"

Věděla jsem. Ale taky jsem věděla, že láska, co tě v noci dýchat nenechá, protože se bojíš, že tě neslyší, není láska, kterou potřebuju. Máma mě milovala tím svým způsobem – mlčením, popíráním, přetvářkou, že všechno je v pořádku. Jenže já jsem potřebovala někoho, kdo přizná, že se něco stalo. Kdo zavolá policii. Kdo řekne: „Jo, bylo to děsivý, a je v pořádku, že máš strach."

Místo toho jsem jen slyšela: „Zdálo se ti to."