Lucie (35): Kvůli cizí dívce jsem začala krást z vlastní pekárny. Manžel mi řekl, že nás ničím a odešel.

Zavřela jsem pekárnu v pět ráno a vrátila se dovnitř pro zapomenutou utěrku. Petr ještě spal, aspoň doufám. Stála jsem tam v šeru, obklopená vůní čerstvého chleba, a všimla jsem si té staré plechovky na drobné za pultem. Ta plechovka, kam občas hážeme pár korun navíc, když máme dobrý den.

Měla jsem v kapse tři stovky. Tři stovky, který jsem si odložila z tržby den předtím. A další dvě stovky den před tím.

Není to krádež, říkala jsem si. Je to naše pekárna. Naše peníze. Jenže Petr by to nepochopil. Petr by se podíval do pokladny, spočítal si účtenky, a hned by věděl, že něco nesedí.

Když těsto nestačí

Začalo to před měsícem, když jsem viděla Elu na náměstí. Ta holka dělala přemet na lavičce a já jsem zastavila jako přimrzlá. Měla ten pohyb v sobě, ten instinkt, co se nedá naučit. Přesně jako já ve dvanácti.

Přistoupila jsem k ní a ukázala jí, jak má držet záda. Ela se na mě podívala těma velkýma očima a já věděla, že jsem ztracená. Od té doby jsem s ní trénovala každý večer v sokolovně, hodinu po zavírací době.

Její máma pracuje v supermarketu a táta je na nějakých brigádách v Německu. Nemají na nic. Ela chodí v teniskách od vietnamců a její cvičební úbor je starej dres po bratrovi.

Ale ta holka má v sobě něco, co jsem měla taky. Než jsem si tenkrát v patnácti zlomila kotník a všechno skončilo.

Muž s taškou plnou nadějí

Před týdnem přišel do sokolovny nějakej chlap v bundě s logem gymnastickýho centra z Prahy. Díval se, jak Ela cvičí, a pak mi řekl rovnou: "Ta holka by mohla být dobrá. Opravdu dobrá. Ale potřebuje profesionální tréning. Teď."

Zeptala jsem se, kolik to stojí. Řekl číslo, který mi vyrazilo dech. Patnáct tisíc měsíčně. Plus vybavení. Plus doprava.

"Bez toho za dva roky nebude lepší než průměr," řekl a podal mi vizitku. "Je jí deset. Máte rok, maximálně dva, pak je pozdě."

Stála jsem tam a cítila jsem, jak se mi svírá žaludek. Viděla jsem sebe v šestnácti, jak sedím na posteli s nohou v sádře a koukám na diplomy na zdi. Všechno pryč. Celej život naplánovanej a najednou nic.

Co Petr nikdy nepochopí

Večer jsem to zkusila nadhodit Petrovi. Seděli jsme v kuchyni, on počítal účty a já krájela cibuli na večeři. Řekla jsem mu o Ele, o tom trenérovi, o té šanci.

Petr se na mě podíval, jak se dívá na lidi, co mu chtějí prodat nový sporák. "Lucie, my sotva platíme elektřinu. Musíme možná propustit Honzu z pekárny. A ty chceš dávat patnáct tisíc měsíčně cizímu dítěti?"

"Není cizí," řekla jsem. "Trénuju s ní každej den."

"To není naše zodpovědnost," řekl a vrátil se k účtům.

Chtěla jsem mu vysvětlit, že to není o zodpovědnosti. Že je to o tom, že ta holka má šanci, kterou já neměla. Že někdo jí musí pomoct, jinak to celý zmizne, jako zmizela má kariéra, má budoucnost, všechno.

Ale neřekla jsem nic. Jenom jsem krájela tu cibuli a nechala slzy téct.

Ruce, který pamatujou

Další ráno jsem stála v pekárně sama. Petr odjel pro mouku do velkoskladu. Otevřela jsem pokladnu a počítala bankovky. Osm set korun z předešlýho dne.

Vzala jsem tři stovky a strčila si je do kapsy. Pak jsem zavřela pokladnu a napsala do sešitu o tři stovky míň.

Ruce se mi třásly. Nikdy jsem nic takovýho neudělala. Ale pak jsem si představila Elu, jak se za dva roky toulá po městě, protože nikdo jí nedal šanci.

A vzala jsem další dvě stovky z plechovky za pultem.

Pomalu jsem zavřela zásuvku pokladny. To kovový cvaknutí znělo v tichý pekárně tak strašně hlasitě .

Peníze skrytý ve spodním prádle

Druhý den jsem dala Eliné mámě obálku. Stály jsme před sokolovnou, byl šerej večer a ona se na mě dívala, jako bych jí podávala milion.

"To je od lidí z okolí," řekla jsem. "Pro talentovaný děti."

Lhala jsem. Nebylo žádný společenství, žádnej fond. Jenom já a peníze z pokladny, co jsem si schovávala v ponožkách ve skříni.

Elina máma brečela. Objala mě a já jsem cítila, jak se mi svírá hrdlo. Ale pak jsem viděla Elu v okně sokolovny, jak se rozcvičuje, a věděla jsem, že to dělám správně.

Aspoň jsem si to říkala.

Ten Petrův pohled

Za měsíc seděl Petr u kuchyňskýho stolu s účetní knihou a čelem opřeným o dlaně. Byla půlnoc, já jsem stála ve dveřích a dívala se na něj.

"Něco nesedí," řekl potichu. "Chybí nám čtyři tisíce. Za poslední měsíc."

"Mouka zdražila," řekla jsem rychle. "A platíme víc za elektřinu."

Podíval se na mě. Dlouho. Tak upřeně a dlouho.

"Lucie, já vidím účty za mouku. A za elektřinu taky. To nejsou čtyři tisíce."

Otočila jsem se k dřezu a pustila vodu. "Možná jsem se spletla v zápisu. Podívám se na to zítra."

Už jsem na to nepodívala. Jenom jsem brala dál.

Papír, kterej všechno změnil

Hledala jsem faktury v zadní místnosti pekárny, když jsem narazila na starou krabici s nápisem "Lucie - archiv". Otevřela jsem ji a vytáhla složku plnou starých dokumentů.

Mezi diplomama a fotografiema z gymnastickejch závodů ležela smlouva. Státní gymnastická akademie. Datum: tři týdny před mým zraněním.

Přečetla jsem si ji jednou. Pak ještě jednou.

Moje rodiče podepsali odmítnutí. "Z rodinných důvodů" a "finanční situace neumožňuje". Akademie mě chtěla. Měla jsem místo. A oni řekli ne.

Celej život jsem si myslela, že to byl ten kotník. Že zlomená noha mi vzala budoucnost. Ale pravda byla, že rodiče mi ji vzali dřív. Protože neměli peníze. Protože se báli.

Sedla jsem na podlahu v tý studený místnosti a držela ten papír v ruce. Ruce se mi třásly.

Když se všechno rozpadne

Od tý chvíle jsem brala víc. Už jsem se neschovávala. Petr křičel, já mlčela. Hrozil, že prodá pekárnu, já jsem řekla, ať dělá, co chce.

Viděla jsem jenom Elu. Její obraty, její skoky, její budoucnost. Všechno, co já jsem nikdy neměla.

"Ničíš nás," řekl mi Petr jednou večer. Stál u dveří s taškou v ruce. "A ani nevíš proč."

Věděla jsem proč. Jenže to bych mu musela ukázat tu smlouvu. A pak by věděl, že moje rodina mě zradila. Že celej můj život byl postavenej na lži.

Tak jsem nic neřekla. A on odešel.

Zbyly jen prázdný police

Pekárna se prodala za poloviční cenu. Petr si vzal peníze a odstěhoval se k bráchovi. Já jsem jen dostala papíry k podpisu a klíče předala novýmu majiteli.

Ela přestala chodit na tréninky. Její máma mi jen napsala esemesku: "Děkujeme za všechno, ale Ela chce dělat něco jinýho. Omlouváme se."

Stála jsem v tý prázdný pekárně, police holý a pece studený. Našla jsem malou krabici zastrčenou za starým pytlem na mouku. Uvnitř byly staré pomůcky a jedna fotografie.

Vytáhla jsem ji. Mladá gymnastka ve vzduchu, dokonalej okamžik. Já ve dvanácti, ještě než se všechno rozpadlo.

Hladila jsem tu fotografii prsty. Papír byl vybledlej, rohy ohnutý. Nikdo si tu fotku nevzal, když se věci stěhovaly. Nikdo si na ni nevzpomněl.

Stejně jako nikdo nevzpomněl na mě.