Ležela jsem v nemocnici po pokusu o sebevraždu. Noční ošetřovatel mi zaryl jehlu hluboko do kůže a řekl jen tři slova.

Nenávidím zvuk gumových podrážek na linolejové podlaze ve tři ráno.

Ležela jsem na posteli v nemocničním pokoji v Táboře, kde to páchlo Savo a něčím zatuchlým z topení, a snažila se dýchat rovnoměrně. Vedlejší postel zaskřípala – paní Nováková se ve spánku otočila na bok. Za oknem nic, jen tma a občas světlo z parkoviště. Měla jsem zavřít oči, předstírat spánek, ale nemohla jsem. Pořád jsem čekala.

A pak ty kroky. Zastavily se u dveří.

Ošetřovatel, kterého jsem nikdy předtím neviděla – asi čtyřicet, vyholená hlava, upnutý svetr pod bílým pláštěm – vstoupil bez zaklepání. V ruce držel stojan s infuzí. Ani se na mě nepodíval, jen si odložil věci na stolek a začal si navlékat rukavice. Ten zvuk latexu o kůži mi připomněl výslech na oddělení psychiatrie, když mi kladli otázky, na které jsem neměla správné odpovědi.

„Ruku," řekl ostře.

Natáhla jsem levou. Třásla se mi. Věděla jsem, že by neměla, ale nemohla jsem to ovládnout.

Pět pokusů

Chytil mě za zápěstí tak pevně, až jsem ucítila, jak mi nehty zatlačil do kůže. Otočil mou paži dlaní nahoru a začal hledat žílu. Světlo nad postelí sršelo do očí.

„Tady nic není," zabručel. Jehla mi zajela pod kůži. Ostře jsem se nadechla – bolelo to víc, než mělo. Vytáhl ji, aniž by se omluvil. „Máš to schované. Stejně jako všechno ostatní, co?"

Nevěděla jsem, co tím myslí. Chtěla jsem něco říct, ale v krku se mi udělala kostka. Paní Nováková na vedlejším lůžku se pohnula – na chvíli jsem doufala, že se probudí. Neprobudila se.

Zkusil to znovu. A znovu. Pokaždé jiné místo na předloktí, pokaždé ta samá studená bolest. Po čtvrtém pokusu mi začala ruka otékat. Viděla jsem, jak se pod kůží tvoří modřina.

„Kdybys nepila ty prášky, měla bys normální žíly," najednou řekl jiným hlasem. Tím, kterým se mluví k někomu, kdo to zavinil sám. „Víš vůbec, kolik práce děláš lidem jako já? Kolik hodin tu dneska mám?"

Zírala jsem na strop. Na prasklinu ve štuků, která vypadala jako otisk prstu. Snažila jsem se myslet jen na tu prasklinu. Ne na jeho hlas. Ne na to, co říkal. Ne na to, že možná má trochu pravdu – že jsem tady, protože jsem udělala něco hloupého, a že teď někdo musí uklízet ten bordel.

„Nic neříkáš, viď. Jako všichni tady." Znovu zabodl jehlu. Tentokrát hlouběji. „Myslíte si, že to vyřešíte takhle, ale pak ležíte tady a děláte nám bordel."

Na chodbě někdo zasmál nahlas – asi noční vrátný u automatu na kávu.

Tichý oddíl

Měla jsem křičet. Zavolat sestru. Říct mu, ať přestane. Ale nemohla jsem. Celé tělo se mi sevřelo do jednoho velkého křeče a v hlavě jsem měla jen jednu myšlenku: nesmím být problém. Nesmím být ještě větší zátěž.

Tak jsem tam jen ležela a nechala ho pokračovat.

Šestý pokus. Konečně našel žílu v ohybu lokte – místo, kde to bolí nejvíc. Cítila jsem, jak jehla zajíždí pod kůži, jak ji posunuje dozadu a dopředu, než ji konečně zafixoval. Páska, kterou mi přelepil kanylu, byla přitažená tak, až se mi do kůže zařezala.

„Tak," řekl a začal připojovat infuzi. „Příště si to rozmysli, než budeš dělat takové kraviny."

Pak odešel. Beze slova. Gumové podrážky na linolejové podlaze. Dveře se za ním zavřely se slabým cvaknutím.

Ležela jsem nehybně a dívala se na kapající infuzi. Jedna kapka za druhou. Pravidelně. Mechanicky. Ruka mě pálila. Modřina se pomalu rozlévala pod náplastí.

Za oknem se začínalo rozednívat. Šedé světlo pronikalo skrz žaluzii a malovalo pruhy na stěně. Slyšela jsem, jak někde na chodbě cinká vozík s jídlem. Ranní směna se blížila.

Mlčenlivá svědkyně

Nevěděla jsem, jestli to říct někomu. Kdo by mi věřil? Co bych vlastně řekla? Že se ke mně choval špatně? Že možná měl pravdu, ale neměl právo mi to říkat takhle? Že i kdyby to byla moje chyba, nezasloužila jsem si to?

V hlavě se mi honily myšlenky, které se navzájem rušily. Byla jsem unavená. Byla jsem zmatená. A hlavně jsem se styděla.

Paní Nováková se probudila, když dovnitř vstoupila ranní sestra s teploměrem. Podívala se na mě – na mou ruku, na modřiny, co už byly vidět i přes náplast. Pak se podívala na svou vlastní infuzi, čistě zavedenou v hřbetu ruky, bez jediné stopy po chybných pokusech.

Nic neřekla. Jen natáhla ruku přes úzký prostor mezi postelemi a vzala mě za prsty. Stiskla je pevně. Její dlaň byla teplá a suchá.

Držela mě tak celých pět minut. Mlčky. Zatímco ranní sestra měřila tlak a zapisovala hodnoty do grafu, zatímco se za oknem rozsvěcovalo úplně a z chodby se ozývaly první ranní zvuky nemocnice.

A já jsem poprvé od té noci pocítila, že možná nejsem úplně sama.