Cizí muž si objednal pivo a přisedl si blízko. Upřeně mne sledoval a bránil mi v odchodu.

Sedím v nonstop bistru U Tří Veverek a na plastovém tácu vedle notebooku mi chladne bramboračka s rozmočeným chlebem. Jakub měl dorazit před hodinou, ale zase mu naskočil nějaký alert na serveru. Říkala jsem si, že počkám, napíšu si poznámky k logu pro tu kavárnu v Praze, ale teď je půlnoc a jediná obsluha – unavená paní za barem – se na mě dívá, jako bych jí sem přivlekla mor.

Mám růžové vlasy, sedm piercingů v uších a černé triko s výstřihem. V Humpolci u dálnice vypadám jak z jiného světa.

Venku je tma, parkování skoro prázdné. Píšu si do sešitu, když najednou zaparkuje auto přímo naproti oknu. Světla zůstanou rozsvícená. Zírám na ně, až mě začínají pálit oči. Auto tam jen stojí. Po chvíli na mě blikne dálkovými světly.

Otočím se zpátky k sešitu. Srdce mi začne bušit rychleji. Za moment se otevřou dveře a vejde muž. Středního věku, šedá mikina, nevýrazný obličej. Objedná si pivo.

A posadí se tak, že má přímý výhled na můj stůl.

Když se čas lepí jako med

Nedívá se na mě přímo, ale cítím ten pohled. Není to náhodný zákazník, co si prohlíží místnost. Je to něco systematického. Piju čaj a snažím se soustředit na kreslení, ale ruka mi třese.

Napíšu Jakubovi: "Kde jsi? Bylo mi z toho na nic." Hned odpoví: "15 minut, zlato. Promiň."

Muž u baru dopije pivo a přesedne. Teď sedí blíž. Pořád na mě nehledí přímo, ale pozice je jasná – mezi mnou a jedinými dveřmi ven.

Zkouším si říct, že si to vymýšlím. Že jsem paranoidní holka z Prahy, co vidí nebezpečí všude. Možná jsem tady opravdu divná – s těma růžovýma vlasama a piercingama vypadám, jako bych se sem přišla vytahovat. Možná se na mě dívá, protože fakt nevypadám do téhle hospody.

Ale si pak všimnu, že v bistru je mimo nás jen ta paní za barem. Nikdo jiný.

Vezmu mobil a předstírám, že telefonuju. "Jo, mami, jsem tady v tom bistru… Ne, Jakub už je skoro tady… Jo, vidím ho přes okno." Lžu nahlas, doufám, že to muž slyší.

Nehnul se. Ani mrknutí.

Deset minut

Jakub píše: "Jedu po dálnici, 10 minut." Chci napsat "Pospěš si prosím", ale nechci vypadat hystericky. Místo toho píšu: "Zaparkuj co nejblíž ke vchodu."

"Proč?"

"Prosím."

Muž vstane. Přejde k oknu, postaví se těsně vedle něj a dívá se ven. Na parkování. Jako by něco sledoval. Se pak otočí a se poprvé podívá přímo na mě.

Žádný výraz. Jen studený, zkoumavý pohled.

Vstanu, vezmu bundu a sešit. Nohy se mi třesou, ale snažím se vypadat klidně. Když jdu ke dveřím, muž se pohne taky. Ne rychle. Jen tak, že by mi zastoupil cestu, kdybych chtěla utíkat.

V tu chvíli vidím přes okno Jakubovy světla. Jeho staré Octavia zastavuje u vchodu.

Vytáhnu kliku dveří a vyběhnu ven, ani se neohlížím. Jakub mi odemkne z dálky. Skočím dovnitř, zabouchnu dveře.

"Co se děje?" vyděsí se.

"Jeď. Prosím, jeď hned."

Muž stojí ve dveřích bistra a dívá se na nás. Pořád ten stejný prázdný výraz.

Zpátky na dálnici

Jakub vyjíždí z parkování a já se konečně nadechnu. "Promiň. Asi jsem byla paranoidní."

"Kdo to byl?"

"Nevím. Nějakej chlap, co mi přišel divnej."

Jedeme po dálnici směr Praha, ticho, jen hučení motoru a občasný praskot v reproduktorech. Jakub se mě snaží uklidnit, říká, že je to v pohodě, že už jsme pryč.

Po deseti minutách si všimnu světel za námi. Auto, co drží stejnou vzdálenost. Neříkám nic. Možná náhoda.

Jakub zrychlí. Auto za námi taky.

"Kubo…"

"Vidím to."

Držím se opěradla a snažím se dýchat. Jakub přidá plyn, vůz za námi taky zrychlí. Pak najednou sjede na odpočívadlo – rychlý manévr, bez blinkru. My pokračujeme rovně.

Světla auta na dálnici za námi blikla dálkovými světly, pak zhasla a vůz zmizel v husté tmě a zanechal jen zvuk vzdalujícího se motoru.