Aneta (20): Myslela jsem, že je to jen další hádka v Brně. Pak mi na chodník dopadly nože a přímo přede mnou nahý muž.

Každé ráno stejný kolotoč. Stála jsem na zastávce Česká v Brně, schovávala se před deštěm pod ošuntělým balkonem. V hlavě mi hučel seznam – přednáška, poté brigáda v kavárně, následně domů do sdíleného bytu v paneláku, kde stejně nikdy nemůžu spát.

Vzdálené výkřiky z horních pater jsem ignorovala. Další hádka, říkala jsem si.

Poté s rachotem dopadly vedle mě na chodník dva kuchyňské nože.

Srdce jsem měla až v krku. Ztuhla jsem. Vzhlédla jsem k balkonu nad sebou. A pak to přišlo.

Z jednoho z balkonů letí postava. Nahý muž. Padal přímo ke mně. Viděla jsem mu do očí, ten děs. A poté dopadl.

Ne s tupým nárazem, jak bych čekala, ale s drtivým, vlhkým zvukem, který mi v uších zní dodnes. Ležel tam, přímo přede mnou na chodníku, nahý, zkroucený, s očima doširoka otevřenýma. Byl pořád živý. A trpěl. Z toho bytu nahoře se ozval zoufalý výkřik, který mi rval uši a prořízl ranní ticho jako břitva.

Já jsem tam jen stála. Ztuhlá. Nemohla jsem se pohnout, promluvit, ani dýchat.

Všechno se mi slilo do jedné obrovské, hnusné skvrny. Lidé se začali sbíhat, telefony blikaly, ale já jsem vnímala jen ten obraz. Ty jeho oči. Ten zvuk. Bylo mi z toho na nic, točila se mi hlava, jako bych měla každou chvíli omdlít. Připadala jsem si, jako bych se dívala na béčkový film, nějaký šílený horor.

Věděla jsem, že tohle mi nikdo nevezme. Že ten pohled, ten zvuk, ta bezmoc, se mi už navždycky vryly pod kůži.

Brno, to moje milované studentské město, se rázem proměnilo. Každý balkon, každý plešatý muž, každý vzdálený křik – všechno mi připomínalo ten okamžik. Můj pocit bezpečí se rozpadl na milion kousků.

Uplynul rok. Celý rok od té doby, a já se s tím pořád peru.

Upřímně, myslela jsem, že terapie mi pomůže. Ale jak můžu mluvit o něčem, co mi nikdo nevěří? Rodiče mi říkají, ať se z toho oklepu, že život jde dál. "Aneto, už je to za tebou, nemůžeš se pořád litovat," říká mi máma, jako by to byla nějaká rýma. Táta, náš rodinný generál, mi zase radí, ať se "prostě překonám".

Ale jak se překonám, když se mi při pohledu na každý balkon svírá hrdlo? Když se podívám na plešatého muže, okamžitě mi naskočí ten jeho obličej. Je to jako bych měla v hlavě zaseknutou gramofonovou desku, která pořád dokola přehrává ten pád. Jsem otrokem vlastního strachu.

Můj život se scvrkl. Už nechodím do centra, vyhýbám se rušným ulicím. Dokonce i v naší panelákové kuchyni mi vadí, když je okno otevřené a hluk z ulice slyším. Každý den je boj. Někdy se probudím s křikem, jindy se mi jen tak, z ničeho nic, udělá mdlo, když v televizi zprávy o nehodách vidím.

Terapie? Jen další hodina, kdy se nevysvětlitelné snažím vysvětlit. Psycholožka se snaží, to ano, ale jak může pochopit, že se mi celý svět zhroutil? Že už nikdy nebudu ta Aneta, co si Brno a jeho ruch užívala? To není jen strach, to je hluboká, otevřená rána, která se nechce zahojit.

A čím víc se snažím ji ignorovat, tím víc krvácí.

Už jsem unavená z toho boje. Unavená z toho, že se snažím zapadnout do světa, který mi cizí a nebezpečný připadá.

Řekla jsem si, že už nebudu předstírat, že v pořádku jsem. Že už nebudu poslouchat ty, co mi říkají, ať se "překonám". Můj pokoj se stal útočištěm. Jediným bezpečným místem. Začala jsem si vytvářet vlastní svět, kde balkony nejsou, kde davy lidí nejsou, kde ten neustálý hluk není.

Není to útěk, spíš… ochrana. Vím, že to divně zní, ale je to jediný způsob, jak přežít.

Stála jsem u okna svého pokoje poslední den, než jsem ho závěsy natrvalo zatáhla. Venku se život nezastavil. Tramvaje dál drnčely, lidé spěchali do práce, Brno žilo svým obvyklým ruchem. Ale já už jsem toho součástí být nemohla. Vzala jsem závěs do ruky, pomalu ho přitáhla, dokud celý výhled nezakryl. Dveře se za mnou tiše zavřely, zatímco venku živý ruch města zněl.

Co byste dělaly vy, holky? Jak se žije dál, když se vám celý svět zhroutí?